Vladimir Jankovski - SKRYTÁ PŘÁNÍ, NEKLIDNÁ PUTOVÁNÍ

Nominace na Cenu EU za literaturu 2022

Mozaikový román, jehož narativní linii představuje vyprávění čtyř postav, lze označit jako ontologický, potažmo epistemologický příběh lidské konečnosti i proměnlivosti. Jedná se o koláž vzájemně se prostupujících příběhů, fragmentárního vypravování, téměř filmových sekvencí, břitkých detailních postřehů či epifanie. Doplňujícím prvkem jsou mnohdy úvahová líčení lidí z různých koutů světa. Tento zdánlivý kontrapunkt je jedním z nejmarkantnějších rysů románu. Interakce vnějšího a vnitřního prostoru, vizuálního a myšlenkového světa, simultánní ne/přítomnost různé perspektivy či objektivního a subjektivního pohledu. Toto vše vyplněno existenčními resumé a honbou za ne/potvrzením životní matrice tak nabízí i pestrou škálu interpretací.

Projekt je realizován s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.

Kniha Vladimira Jankovskeho je o nekonečném tajemství a kráse života a člověka. Název knihy je v tomto případě příznačný – kniha je jednak sestavena z galerie mikropříběhů lidí, náhodně vybraných svědků divokosti světa napříč národnostmi a kontinenty, jednak se napříč knihou prochází několik stálých postav, jejichž osudy jsou čímsi společné. Červenou nití oněch mikropříběhů i jisté narativní linie knihy je sartrovsky řečeno projektové, existenciální tázání po naší konečnosti i proměnlivosti. (...) Je to v jistém smyslu i silný sémiotický román o podstatě existenciální interakce mezi lidmi navzájem a světem.  

Z recenze Mgr. Romana Polácha, Ph.D. z Ostravské univerzity

UKÁZKA Z DÍLA

Mateo Blanco z Paraná, Argentina; jeden život

Mateo Blanco vyrůstal s matkou, jež byla posedlá myšlenkou, aby se její syn ještě jako malý naučil co možná nejvíc jazyků. Bylo mu 12 let, když se stal svědkem scény, jejíž hrůznost ho bude ovlivňovat do konce života, 18 let, když se rozhodl odstěhovat ze své vlasti, 48 let, když se poprvé rozhodl, že spáchá sebevraždu, 66, když našel odpověď na otázku, kterou si v 19 letech jednoho deštivého pařížského rána položil. Zemře za podobného deštivého rána o 20 let později, ve vesnici na jihu Francie, zapomenutý všemi přáteli a známými, bohatý, aniž by si pamatoval jediný jazyk, který se naučil, avšak šťastný jako nikdy v životě.

David, 5

Roky mu v jeho fantazii zní jeden refrén.

V obrovském koncertním sále vystupuje před početným publikem.

Koncert končí, lidé aplaudují, on se otáčí a snaží se v publiku rozeznat každou tvář.

Poté si všechny, kteří se při jeho koncertu stali součástí jeho hudby, dlouze vybavuje. Představuje si onen dotyk mezi nimi a hudbou.

Žena, 57 let, se svým mužem, 55 let. Vracejí se domů, chystají se spát. Tři týdny se nemilovali. Nyní, po jeho koncertu, se něco změnilo – hudba je pomaličku svléká a vede je do postele.

Dívka, 27 let, seděla v sedmé řadě. Po koncertě se prochází po městě a vzpomínka na jedno Davidovo allegro ji nutí udělat něco, po čem vždy toužila. Nesebrala však v sobě dostatek bláznivosti.

Učitel biologie v důchodu, milovník klasiky. Koncert vážné hudby ho odnáší na cestu, kterou uskutečnil před čtyřiceti lety a z níž se nevrátí do pozdních nočních hodin.

Seznam lidí pokračuje k poslednímu posluchači.