Marko Vidojković - POMÁHEJ PÁMBU

Sbírka devatenácti (abecedně řazených) povídek zasazených do kulis současného Srbska, potažmo Bělehradu, je kvintesencí autorova stylu. Surová fabule, pitoreskní výjevy, jízlivý humor, to vše umocněno expresivním výrazivem.

Vidojkovićova absurdní realita se pak v balkánských konturách nemusí jevit až tak úplně nadneseně...


V povídkách jsou zachyceny všednodenní okamžiky a situace, které nakonec ústí v pocit absurdity, jemuž nelze uniknout. V pointách povídek se postavy povídek z tohoto pocitu neosvobozují, spíše jsou v něm utvrzeny. Tento typ absurdity je již tradičně blízký středoevropskému čtenáři, jenž jej dobře zná nejen z dějin vlastního národa. "Černý" humor, který je pro českou prózu posledního století příznačný, je intenzivně přítomen i v povídkách tohoto srbského autora.

(...)

Při četbě některých povídek čtenáře jistě napadne určitá návaznost na kafkovskou absurditu (např. Šváb), avšak jejich vyznění není plné existenciální úzkosti. Při četbě několika úvodních povídek s prvky sci-fi se mi vybavil úspěšný český exilový spisovatel Jan Křesadlo, neboť i zápletky některých povídek jsou motivovány tajuplnými zákrutami lidské psychiky.

   Z recenze doc. PhDr. Martina Pilaře, CSc. z Ostravské univerzity



UKÁZKA Z DÍLA


ČÁRA

Jaro roku 2001 bylo jedno z těch těžších. Na jeho začátku byl tématem jakýsi výrůstek na pravé půlce mých hýždí. Nejdřív jsem si ho nevšímal, ale když to začalo bolet, ničemu kromě něj jsem už nevěnoval pozornost. Prohlížel jsem si svůj zadek v zrcadle, tam ovšem nebylo nic zvláštního vidět. Výrůstek byl cítit pouze na dotek, což jednoznačně ukazovalo na to nejhorší. Nádor. Ještě jsem neslyšel o rakovině zadku, ale všechno je jednou poprvé, tudíž jsem předpokládal, že budu první s rakem zadnice. Velice mě to vylekalo, ale přesto jsem se rozhodl s návštěvou lékaře počkat. Vyšetření u doktora jsem se bál víc než rakoviny samotné. Jediné, na co jsem si vzpomněl, bylo přikládat si na zadek celý den mokrý hadr v naději, že tímhle způsobem nad prokletou nemocí zvítězím. Výrůstek zázrakem za tři dny zmizel. Zadek se vrátil do původního stavu. Vyhrál jsem nad rakem. Svého úspěchu jsem si ale nestihl užít dosyta, jelikož se mi v ústech objevila jakási ranka. Pálila. Každé ráno a každý večer, když jsem si čistil zuby, mi ranka krvácela. Po několika dnech silného krvácení mi hlavou prolítlo několik velice temných teorií o jejím původu: 1) cukr. Je známo, že se cukrovkářům těžko hojí rány, stejně jako mně. Cukrovka ovšem byla nic v porovnání s 2) aidsem. Pečlivě jsem přemítal, od koho bych něco takového mohl chytit. Neznal jsem nikoho, kdo by měl aids. Vlastně, musel jsem znát aspoň několik těch, kteří nechtěli, aby se to vědělo. Kdo normální by se přiznal k tomu, že má aids? Objevil jsem dost solidních kandidátů: několik feťáků, pár těch, co chodili za štětkami, několik kurev. A já jsem si se všemi přinejmenším potřásl rukou. U některých doma jsem si myl ruce a utíral se do jejich ručníků, pil vodu z jejich skleniček a jedné z nich se hrabal ve špinavém prádle, abych našel nějaký ten kousek na památku. Ihned jsem vyhodil dvoje kalhotky, které jsem tehdy ukradl. Byl jsem totálně na dně. 3) Leukemie, to byla možná i nejlepší varianta, jelikož si v takovém případě přijde pro mě smrt brzy.

Byl jsem zlomený, nebral jsem telefon ani nevycházel z bytu. Rána však za pět šest dní zmizela. Připisoval jsem to nadpřirozeným silám, jež mě vyrvaly ze spárů aids, leukemie či cukrovky, a možná i všech tří najednou, a šel jsem do kostela. V kostele jsem zapálil svíčku za svoje zdraví, avšak u východu mě nějaký chlapec s vidinou snadného zisku zatahal za nohavici. Očividně byl nakažený morem, cholerou, tyfem a kdo ví, čím ještě. Oddělil jsem ho od sebe botou a utíkal do blízkého parku. Nohavice, za kterou mě nakažený tahal, i bota, kterou jsem ho odstrčil, byly kontaminované. V jednom křoví jsem si sundal kalhoty i boty a v trenkách vyrazil domů. Přezíravé pohledy kolemjdoucích byly v porovnání s morem, cholerou a tyfem, které mi hrozily, kdybych se nesvlékl, legrace.

Příštích několik dnů jsem strávil v neustálém napětí a čekal, co dalšího mě potká. Záhy jsem se rozkašlal a dostal horečku. 39,8. Mnozí by to připsali tomu, že jsem šel polonahý z parku domů, ale já jsem velice dobře tušil, o co jde. Bůh se rozhodl mě zabít. Bůh je takový, jedno nevinné odstrčení nezletilého žebráka botou – a hned jsi odsouzen k smrti. Horečku jsem měl několik dní. Kašlal jsem jako sviňa a brzy jsem začal vykašlávat hlen červené barvy, což byl neklamný důsledek plicního krvácení. Bůh se rozhodl mě nejen zabít, nýbrž mě zabít ve strašlivých mukách. Ležel jsem v posteli, úplně zničený a sám jako kůl v plotě. Po třech propocených nocích mi ovšem teplota zcela spadla a kašel odezněl. Vzhledem k tomu, že jsem se horoucně kál kvůli ponižování nezletilé osoby se sklony k žebrotě, se snad Bůh rozhodl ušetřit můj život. Přesto jsem zůstal v posteli ještě dva dny ze strachu, aby si to Bůh nerozmyslel.

Uteklo několik napjatých týdnů. Nic zvláštního mi nebylo, ale cítil jsem, že někde za rohem na mě cosi číhá. A stalo se. Jednoho dne po umytí rukou jsem přistoupil k jejich osušení modrým ručníkem. Když jsem si je utřel, zdálo se mi, že má pravá dlaň doznala nějakých změn. Detailně jsem si ji prohlédl, ale nebylo nic vidět. Ačkoli jsem nezpozoroval nic konkrétního, bylo jasné, že něco nesedí. Dlaň prostě nevypadala jako, řekněme, předešlého dne. I příští den nepřestávala být dlaň nezvyklá. Nebyly na ní červené fleky ani výrůstky, ba se ani neloupala, přesto se jaksi změnila. Téhož dne jsem si před spaním nabarvil fixem veškeré její části, všechny čáry, jež se přes ni táhly. Pokud se něco během noci změní, čára fixem nebude s těmi na dlani sedět.

Dalšího rána jsem si neumyl ruce, ale nejprve jsem si pečlivě přeměřil dlaň. Vše kromě čáry života bylo na svém místě. Byla o milimetr a půl kratší než červená čára, kterou jsem ji předchozí večer obtáhl. Rozdíl byl tak nepatrný, že jsem si v jedné chvíli pomyslel, že jsem nechtěně udělal milimetrovou chybu. Chvilka pominula a já jsem hned v té další nabyl přesvědčení, že jsem v tak závažné věci, jako je čára života, nemohl pochybit. Trochu mě to vylekalo, a když jsem se vzchopil, rozhodl jsem se, že si ten den nebudu mýt ruce, abych i následujícího rána mohl porovnat délku čáry života s tou dnešní.

Další ráno jsem s vřískotem strávil nějaký čas na balkoně, neboť čára života byla bez jakýchkoli pochybností oproti předešlému dni o další dva milimetry kratší, oproti předvčerejšku, kdy jsem si ji označil červeným fixem, pak o celých tři a půl milimetru. Cosi zkracovalo moji čáru života, což nebyl nějaký výmysl, měl jsem fyzický důkaz. Kam zajít, na koho se obrátit?

K doktorovi v žádném případě, poslal by mě pravděpodobně do blázince, odkud bych toho určitě nemohl moc učinit ve věci navrácení čáry života ke své staré délce, jež tak či tak nebyla nijak dechberoucí. Musel jsem se obrátit na specialistu na takovéto případy. Slyšel jsem o nějaké bábě v Boleči, která pomocí bioenergie navracela plodnost a léčila bolesti hlavy. A, což je velice důležité, nepožadovala za to odměnu.

Babka se do mě hned pustila. – Vidím, že jsi osamělý člověk. Máš spoustu starostí, většinu bezdůvodných – konstatovala. – To se dá říct o každém a každý si bude myslet, že máte částečně pravdu. – Bába se bude muset snažit o poznání víc, aby si zasloužila láhev rumu, kterou jsem jí donesl na znamení, že přicházím v míru. – Synu, nejlepší bude, když mi sám prozradíš, co tě trápí – zaskřehotala babka a já jsem jí pohotově odvětil – Zkracuje se mi čára života, babi! – Nijak zvlášť ji to nepřekvapilo. Podrbala se na bradě a pak mě popadla za dlaň. – Bába se ti na to mrkne – zabručela. Ruku jsem si neumyl, takže červená barva, kterou jsem si před třemi dny čáru zaznačil, byla zřetelně vidět. Čára života byla nyní kratší o více než půl centimetru. – Existujou věci, které se nedají vysvětlit – pronesla babka. – Na druhou stranu ale existujou zdánlivě nevysvětlitelné věci, které se ovšem vysvětlit dají. Dumal jsi někdy o tom, proč je v jednu chvíli dvacet stupňů a svítí slunce a za dvě hodiny stupňů pět a prší? Vypadá to záhadně, ale řešení je velice prosté: Američani nám s pomocí satelitů mění klima. – Babka byla tedy bláznivější než mnozí jiní. Pravděpodobně proto nic nechtěla. Vyrazil jsem domů a vzal si s sebou onu láhev rumu. Babka se mě nepokoušela ani zastavit.

Příštího rána se v porovnání s předešlými dny čára života viditelně zkrátila. Během pouhé jedné noci ustoupila o celý centimetr a nyní měřila o trochu víc než polovinu své původní délky. Když odpočítám svůj současný věk, mám k dobru všehovšudy centimetr a půl, převedeno na dny, zůstává mi v nejlepším případě sedm dní. Umyl jsem si ruce a zcela zoufalý si lehl na postel a civěl na strop.

Následující dopoledne jsem byl živý, ale vyhýbal jsem se pohledu na svoji pravou dlaň. Umyl jsem se, vykadil a vyčistil si zuby.

Vyšel jsem na balkon a protáhl se. Klid, který jsem zažíval, jednoznačně naznačoval, že už mám na kahánku. Z westernů jsem se naučil, že takový druh smíření zažívají pouze ti, kteří o několik okamžiků později odcházejí do věčných lovišť. Nikdo jiný se neumí tak upřímně radovat z modrého nebe, na kterém dva bílé pruhy nahánějí proudová letadla. Zadíval jsem se na dlaň. Čára života se vrátila na svoji původní délku. Okamžik absolutního štěstí. Stál jsem na balkoně, pode mnou dítka, nade mnou ptáčci a čára života s naprosto normálními parametry. Slibovala úvěr alespoň na dalších třicet let. Zhluboka jsem si oddechl a poškrábal se na zadku. Na levé půlce svých hýždí jsem nahmatal neobvyklý výrůstek.